Názory.

Vzpomínka je jediná věc, která nás nikdy neopustí.

20. června 2012 v 17:14 | Tereza.
Tumblr_m3bslp55461rpndx9o1_500_large
Občas se zahledím do prázdna a přemýšlím nad tím, co bylo. Vždycky to nebývalo špatné, měla jsem okolo sebe lidi, kteří by radši spadli sami než abych byla u dna já.
Potom něco uvnitř zabolí, většina těch lidí si prostě zbalila věci a opustila mě.
Tolik lidí jsem se kvůli tomu snažila nenávidět.

Už to není jako dřív, nesetkávám se s lidma, které znám takřka od plínek.
Vlastně se s valnou většinou ani nepozdravím.
Jenže přes to všechno mi v paměti zůstane navždy zaryt kluk, se kterým jsem si ve školce vyměňovala pusinky a plánovala, jak se budou jmenovat naše děti.

Vlastně mi v paměti zůstane každý kluk, který se kdy prohnal mou hlavou. S některými to nebylo úsměvné, ale síla nostalgie nás stejně vždy dovede k pošetilému úsměvu.
Nejsem přelétavá, asi proto jsem si k tělu zas tolik lidí nepřipustila.

Nemám ráda změny, což je vlastně znát na tom, že jsem stále ve stejné společnosti.
Když už s někým jsem, když už mu věřím, tak pro mě znamená hrozně moc. A takoví lidé pro mě znamenají hodně i po letech, když už vlastně nejsme spolu.
Neumím je potom nenávidět, ať už mě srazí sebevíc.
Nejspíš to je moje chyba.

Začínám uvažovat, že mě všichni jednou opustí. Staré přátele nahradí noví a to spustí jeden velký koloběh.
Někdo by řekl, že je to smutné. Já bych to nazvala životem.
Nemohla jsem si myslet, že kamarádky, které mám od první třídy, se mnou budou sdílet koníčky a názory i po létech. S panenkami si nehrajeme do smrti.

Celá moje minulost se krůček od krůčku vzdaluje.
Kluci, se kterými jsem se dřív kamarádila najednou nejsou mými kamarády, ale sedí u mého souseda na zahradě. Občas když je večer slyším, ptám se sama sebe, co se s nimi stalo.
Dospěli. Vyrostli stejně jako já, stejně jako ty.

S nikým z mého útlého dětství už si nejsem blízká. Ještě před týdnem jsem je nazývala nejlepšími přáteli, jenže jsem se pletla, jsou moji známí. Jeden po druhém.
Proto se ptám, jestli mě stejný osud čeká i s mojí poslední kamarádkou, která spojuje minulost s přítomností.
Sama si dovedu odpovědět.
Jednoho dne to přijít musí a je jedno jestli to přijde na podzim, když přejde na školu do jiného města nebo jestli se to zhroutí po měsících, rocích.

Nemá cenu bránit něčemu unikajícímu. Dospíváme a už mnohdy nemáme stejné zájmy.
Po těch letech jsem pochopila, že nestačí jen milovat.
Měla bych se pouze snažit, aby to teď bylo pěkné. Abych za pár let vytáhla naší fotku a měla s ní stejné vzpomínky, jako s dětmi ze školky. Jako s mými bývalými kamarády.

Je vůbec pro co žít?

13. června 2012 v 14:55
Brunette-camera-citylights-girl-sitting-favim.com-416087_large
Často jdu ulicí a prohlížím si lidi, kteří mě minou. Jsem pro ně vzduch, stejně jak já k nim nemám žádný cit.
Sleduji ty nemluvné páry, které se vedou beze slov za ruku a poslouchají každý zvlášť své písničky.
Vidím osamělé slečny/zdrcené maželky, které ve chvatu pomalu ztratí dítě, které se jich drží za malíček.
Ty osamělé dámy.
V tu chvíli si říkám, že možná není pro co žít. Možná jednoho dne taky skončím sama.

Samota, to je jediná věc, které se bojím.
Ať klidně jednoho dne zemřu v bolestech, jediné mé přání je zemřít s láskou.
Nechci odejít sama.

Nedovedu si představit, jaké pocity se odehrávají v hlavě těhotné slečny, kterou opustil přítel.
Nevím, jak náročný život má žena, která sama vychovává tři děti.
Netuším, jaké to je být na podpoře.
Jenže víte co? Nechci to vědět.

Nemá cenu se trápit tím, co je vysoko nad námi. Nezměním skutečnost, že se spousty lidí trápí.
Říkat si to můžu stokrát, ale stejně na toto téma budu přemítat ještě párkrát.

Skutečností je, že se smůla lepí na paty stále stejným lidem.
Ještě horší je, když se takovým člověkem stala před rokem vaše kamarádka a vy jí nedokážete pomoc.
Vím, že jí nikdy nedokážu pochopit na sto procent a vím, jak moc jí to nepochopení bolí.
Snažím se být vždy ve správnou chvíli tam, kde mě potřebuje. Jenže takhle to v životě nechodí.

Smutní jsou nepochopeni a šťastní jsou obklopeni davem.
Proč se taky stresovat bolestí druhých? Copak nejsou radostná slova snažší k vyslovení?

Smutný není jen ten, kdo smutní, ale i ten, koho prostě smích bolí.
Vidím to všude. Smutný je každý druhý.

Při těchhle myšlenkových pochodech často přemýšlím, jestli bych někdy neměla zapomínat na druhé. Jestli mi to za to stojí.
Jenže potom potkám člověka, ze kterého srší taková síla, i přes to, že je jeho život u dna. Potopil se.

Jako třeba tuhle. Šla jsem nemocniční chodbou a prodírala se ven, k východu.
Nenávidím už nemocnice, protože potkávat tam neustále lidi, kteří pro mě znamenají tolik, to hrozně bolí.
Přemýšlela jsem nad něčím nepodstatným. Možná jsem přemítala, jak se těším, až si konečně zapálím.
Jenže potom jsem uviděla muže. Měl amutované obě nohy, ale přes to s úsměvem laškoval se sestrou.
Sálal z něj optimismus a nekonečné množství energie.

Potom mi došlo, že nad smutkem ostatních musím přemýšlet.
Musím cítit, jinak nebudu ničím.
 
 

Reklama