Vzpomínka je jediná věc, která nás nikdy neopustí.

20. června 2012 v 17:14 | Tereza. |  Názory.
Tumblr_m3bslp55461rpndx9o1_500_large
Občas se zahledím do prázdna a přemýšlím nad tím, co bylo. Vždycky to nebývalo špatné, měla jsem okolo sebe lidi, kteří by radši spadli sami než abych byla u dna já.
Potom něco uvnitř zabolí, většina těch lidí si prostě zbalila věci a opustila mě.
Tolik lidí jsem se kvůli tomu snažila nenávidět.

Už to není jako dřív, nesetkávám se s lidma, které znám takřka od plínek.
Vlastně se s valnou většinou ani nepozdravím.
Jenže přes to všechno mi v paměti zůstane navždy zaryt kluk, se kterým jsem si ve školce vyměňovala pusinky a plánovala, jak se budou jmenovat naše děti.

Vlastně mi v paměti zůstane každý kluk, který se kdy prohnal mou hlavou. S některými to nebylo úsměvné, ale síla nostalgie nás stejně vždy dovede k pošetilému úsměvu.
Nejsem přelétavá, asi proto jsem si k tělu zas tolik lidí nepřipustila.

Nemám ráda změny, což je vlastně znát na tom, že jsem stále ve stejné společnosti.
Když už s někým jsem, když už mu věřím, tak pro mě znamená hrozně moc. A takoví lidé pro mě znamenají hodně i po letech, když už vlastně nejsme spolu.
Neumím je potom nenávidět, ať už mě srazí sebevíc.
Nejspíš to je moje chyba.

Začínám uvažovat, že mě všichni jednou opustí. Staré přátele nahradí noví a to spustí jeden velký koloběh.
Někdo by řekl, že je to smutné. Já bych to nazvala životem.
Nemohla jsem si myslet, že kamarádky, které mám od první třídy, se mnou budou sdílet koníčky a názory i po létech. S panenkami si nehrajeme do smrti.

Celá moje minulost se krůček od krůčku vzdaluje.
Kluci, se kterými jsem se dřív kamarádila najednou nejsou mými kamarády, ale sedí u mého souseda na zahradě. Občas když je večer slyším, ptám se sama sebe, co se s nimi stalo.
Dospěli. Vyrostli stejně jako já, stejně jako ty.

S nikým z mého útlého dětství už si nejsem blízká. Ještě před týdnem jsem je nazývala nejlepšími přáteli, jenže jsem se pletla, jsou moji známí. Jeden po druhém.
Proto se ptám, jestli mě stejný osud čeká i s mojí poslední kamarádkou, která spojuje minulost s přítomností.
Sama si dovedu odpovědět.
Jednoho dne to přijít musí a je jedno jestli to přijde na podzim, když přejde na školu do jiného města nebo jestli se to zhroutí po měsících, rocích.

Nemá cenu bránit něčemu unikajícímu. Dospíváme a už mnohdy nemáme stejné zájmy.
Po těch letech jsem pochopila, že nestačí jen milovat.
Měla bych se pouze snažit, aby to teď bylo pěkné. Abych za pár let vytáhla naší fotku a měla s ní stejné vzpomínky, jako s dětmi ze školky. Jako s mými bývalými kamarády.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 whothefuck whothefuck | 21. června 2012 v 9:34 | Reagovat

Pod tenhle článek bych se mohla podepsat...je to strašně pravdivě napsané. Vyjadřuje přesně to, jak se teď cítím :). Mám to s lidmi úplně stejné. Připouštím si jich k tělu strašně málo, asi jsem tak trochu asociál. Když už tam ale někoho pustím, tak vím, že ať už se stane cokoliv, já na něm budu viset už navždy...Kdybych na sob mohla změnit jednu věc, byla by to tahle. Neumím se odpoutat od lidí, které mám ráda, jsem na nich až moc závislá a nedokážu je jen tak jednoduše nahradit. Jsem ráda, že na světě existuje někdo, kdo to má stejně, a že nejsem tak úplně divná. Díky moc! :)

2 Adellin Adellin | Web | 21. června 2012 v 17:42 | Reagovat

To je krásný článek, je pravdivý :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama