Utíkám, ale nevím kam.

12. června 2012 v 22:06 |  Srdcovky.
575161_338945592845278_25208049_n_large

Můj život se pomalu, ale jistě stává denní rutinou. Každé ráno vstanu, na tvář si namaluju příběh, který kreslím každý den a potom jdu.
Do uší si vrazím sluchátka od svého iPodu a nevnímám svět kolem sebe.
Potkám cestou lidi, kteří pro mě kdysi něco znamenali a uvědomím si, že jsem pro ně nic. Cizí holka.

Dorazím do školy a sednu si do školní lavice.
Celý den se usmívám na spolužáky a mile odpovídám. Po tom všem domů dorazí celá stuhlá a nemám sebemenší náladu něco dělat.
Celé odpoledne brouzdám na netu, občas otevřu nějaký sešit do školy a každý večer skončím stejně. Dvě hodinky cvičím, pak jsem uhnaná a jdu spát.

Občas se ptám sama sebe, jsem tohle vůbec já?
Nikdy jsem pořádně neznala slovo nuda nebo volné odpoledne, jenže poslední dobou jsem se od kamarádů vzdálila na desítky kilometrů daleko.
Jsem jediná nezadaná ve spárované partě, proto jsem radši ustoupila a zvolnila krok.

Už dávno neplatí můj zákaz večerních vycházek, jenže upřímně si nedovedu představit, že bych do toho znovu spadla.
Že by mi jednoho dne opět nic neudělala půlka flašky vodky. Nechci se probouzet s kocovinou..
A proto jim říkám, že nemůžu.

Naučila jsem se vybít si všelijakou bolest a trápení sportem, což mě od nich odtáhlo vlastně ještě mnohem dál.
Už se jim tolik nesvěřuju. Nevědí každou pitomost v mém životě.
Pokaždé za nimi jdu s úsměvem, který říká: "Je mi fajn, děkuju."

Stavím mezi nás obrovskou zeď.
Možná bych se necítila tak špatně, kdyby na druhé straně někdo přikládal taky ruku k dílu.
Vlastně bych se nejspíš cítila mnohem hůř. Jenže momentálně se cítím jako samotářská mrcha.
Samotářská mezi lidmi, kteří pro mě jsou už vlastně rodinou.

Nedává to smysl, že s lidmi, kteří se mi až teprve teď dostávají pod kůži, jsem sama sebou..
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama