Úsměvy do daleka

15. června 2012 v 8:04 |  Srdcovky.
473145_294705750619528_100002403150682_610610_1579714357_o_large
Ležím promrzlá v posteli a přemýšlím, jak jít dál. Dlouho se přemáhám zůstat klidná, ale nakonec podlehnu a po tvářích se mi začnou kutálet slzy.
Vzpomínám na dobu dva roky zpět. Všechno bylo tehdy úžasné.
Tři malé holky, které házeli svými vlasy na všechny strany. Tehdy jsme opravdu bývali někým.
Vlastně mi ani nevadí, že po mně teď pomalu neštěkne ani pes.
Chybí mi moje povaha.

Když si občas pročítám starý blog, říkám si, že ta autorka je naprosto úžasná.
Ta holka ale zemřela. Skončila.
Sršel ze mě optimismus, který přenášel přes hory. Když se kouknu na články tady, vidím jen stránky popsané depresí. Je to rok, co se mi začal hroutit svět. V tu chvíli jsem o tom ale neměla ani páru.

SMS, která mi přišla před rokem, zůstane zaryta do mého srdce navždy. Kdo tohle nezažil, nejspíš ten pocit prázdnoty nikdy nepochopí.
'Jsem v nemocnici, mám cukrovku. Promiň, ale na tábor nepojedu.'
Ten týden byl nejhorší mého života. Válela jsem se na pláži a přemítala, jak na tom asi je.
Skutečnost byla ale mnohem horší než všechny představy.
Příjela jsem a uviděla mrazivě bílý stín, který se jen vzdáleně podobal mé kamarádce.

Přišlo období věčného snažení, kdy se všichni snažili držet pusu zpátky. Nehádali jsme se.

Určitá část mého já se zlomila na podzim, když mě opustil skoro celý svět.
Zůstala mi jen ona. Moje cukrovkou zlomená kamarádka.
Trápí mě, že v tomhle ohledu jsem k ničemu. Neumím člověku pomoc.

Potom přišel kluk, který se do ní zamiloval. Chodili spolu stále častěji ven a já si najednou začala připadat odsunuta na druhou kolej.
Vrátily se mi do života staré kamarádky, které byly také zadané. Skoro jsem ze strachu ze samoty nechodila ven.
Najednou už spolu nebyli tak často a mě to začalo taky vadit.
Mají spolu být.

Jenže dnes mám pocit, že vztahy ničím. Seděla jsem na lavičce se svou kamarádkou, která měla slzy v očích.
'Co je to pauza, no tak, co je to? Já tomu nerozumím..'
Moc ráda bych jí tu situaci objasnila, ale nechápu to. Ne, prostě ne.
Proto jsem jen seděla a koukala do dálky. Mlčely jsme dlouho a já pak bez citu odešla.
Teď mi to došlo, jsem budižkničemu a nic víc.

Chybí mi ta šťastná holka. Vážně moc.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Říjnová Říjnová | Web | 15. června 2012 v 18:27 | Reagovat

Mlčení občas řekne víc, než tisíc slov...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama