Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem. Nebo ne?

19. června 2012 v 13:52 | Tereza. |  Srdcovky.
Ráda vzpomínám na chvíle v zahraničí. Vracím se ke vzpomínkám, které mi nahánějí úsměvy na tvář.
Myslím, že za ty roky cestování po Evropě se již můžu nazvat celkem zcestovalou.
Letadlem létám prakticky od útlého dětství a angličtinu v praxi využívám snad od druhé třídy. Přesto si ale myslím, že se mám ještě hodně co učit. Není horší pocit, než že nerozumíte pohledům cizince.
Jiná země, jiné mravy.

Přesto však nemám krásnější vzpomínku, než tu kdy jsem poprvé vycestovala sama.
Bylo to na jaře tohoto roku a naše škola pořádala zájezd do Berlína. Možná za to mohla moje cestovní vášeň, ale okamžitě jsem po nabídce skočila.

Cesta pro mě byla trošku nezvyk, protože přece jen nejsem zvyklá cestovat autem nebo autobusem. (Autem jsem byla nejdál v Bavorsku a autobusem v Krkonoších - až do té doby)
Byla jsem rozespalá a celá rozlámaná

Díky tomu jsem si ani pořádně neužila první den, protože po neuvěřitelných 5 hodinách v autobuse se nás průvodkyně rozhodla umučit v muzeích.

Když jsme navečer přijeli k hotelu čekal na mě obrovský šok.
Počítala jsem sice s tím, že ubytovna se ani z daleka nebude podobat hotelům, kde trávím léta, ale čekala jsem prostě trošku víc.
Špinavá bílá budova s modrým pruhem a dlouhým zeleným kobercem -ve stylu toho známého červeného- před vchodem. Asi měl značit ironické: "Prosím, vstupte vy hvězdy!"

Hned večer se naše třídní skupinka, kterou utvořili čtyři holky a tři kluci, slezla na pokoji, kde jsme si k sobě vlastně po těch letech našli pořádně cestu.

Ráno to bylo všechno jednodušší a nám dvaceti minutová cesta do centra utekla jako voda.
Ten den jsme měli mnoho rozchodů, tudíž se mi naskytla vlastně první příležitost v životě, abych se doopravdy pokusila domluvit německy.
Možná mě ta paní tehdy tak úplně nechápala, ale po chvíli mi dala přesně to, co jsem žádala.

Po tom, co jsme si u Braniborské brány s holkami spořádaly muffiny k obědu a kluci se vrátili z nějakého fastfoodu, zjistili jsme, že máme ještě hodinu času, než se máme sejít.
Rozhodli jsme se jít prozkoumat Berlín trošku jinak, sami. Můžu říct, že víc jsem z toho 'opravdového berlínského života' za ty tři dny neviděla.

Bylo to tam vlastně jako u nás.
Načertěná Němka, která na svého milého řvala v překladu, že je osel, vyčerpaná žena chvátající ulicí a nebo ten pán v otrhaném kabátě, který ležel na rohu ulice.
Po pravdě, i tehdy jsem přemýšlela o smyslu žití.

Potom to už najednou uteklo rychle jako voda.
Nějak si nedokážu vybavit, co jsme po té procházce dělali. To nejspíš proto, že jsem byla myšlenkami stále u rozrušených Němců.

Nejspíš proto tak miluju cestování, ráda poznávám nové, hledám hloubku ve věcech, které se na povrch zdají tak předvídatelné.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Denda Denda | Web | 19. června 2012 v 14:57 | Reagovat

Já se vyjádřím jenom k názvu, který mě docela upoutal: Znám verzi, kterou jsme měli asi čtyři roky napsanou na lavici v dějepise:Kolik jazyků umíš? Kolikrát se můžeš ukázat jako totální blbec? :D

2 helena helena | Web | 19. června 2012 v 16:32 | Reagovat

Ano máš pravdu.

3 Říjnová Říjnová | Web | 19. června 2012 v 17:00 | Reagovat

Ach Berlín. Město, kam jsem poprvé cestovala sama a tím nemyslím se třídou nebo s někým, s kým bych se předtím seznámila. Zaplatila jsem si tam jazykový kurz, bohužel kvůli cenám jen na dva týdny, což je vlastně minimum, ale Berlín mě naprosto okouzlil a ještě dvakrát jsem se tam od té doby vrátila. Snad to nebylo naposledy.

4 eL eL | Web | 19. června 2012 v 21:32 | Reagovat

Ahoj:) máš moc pěkný blog:) Založila jsem si nový a byla bych moc ráda , kdyby si se podívala a dala komentář :)))

5 Bionka* Bionka* | Web | 21. června 2012 v 9:43 | Reagovat

Pravda :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama