Je vůbec pro co žít?

13. června 2012 v 14:55 |  Názory.
Brunette-camera-citylights-girl-sitting-favim.com-416087_large
Často jdu ulicí a prohlížím si lidi, kteří mě minou. Jsem pro ně vzduch, stejně jak já k nim nemám žádný cit.
Sleduji ty nemluvné páry, které se vedou beze slov za ruku a poslouchají každý zvlášť své písničky.
Vidím osamělé slečny/zdrcené maželky, které ve chvatu pomalu ztratí dítě, které se jich drží za malíček.
Ty osamělé dámy.
V tu chvíli si říkám, že možná není pro co žít. Možná jednoho dne taky skončím sama.

Samota, to je jediná věc, které se bojím.
Ať klidně jednoho dne zemřu v bolestech, jediné mé přání je zemřít s láskou.
Nechci odejít sama.

Nedovedu si představit, jaké pocity se odehrávají v hlavě těhotné slečny, kterou opustil přítel.
Nevím, jak náročný život má žena, která sama vychovává tři děti.
Netuším, jaké to je být na podpoře.
Jenže víte co? Nechci to vědět.

Nemá cenu se trápit tím, co je vysoko nad námi. Nezměním skutečnost, že se spousty lidí trápí.
Říkat si to můžu stokrát, ale stejně na toto téma budu přemítat ještě párkrát.

Skutečností je, že se smůla lepí na paty stále stejným lidem.
Ještě horší je, když se takovým člověkem stala před rokem vaše kamarádka a vy jí nedokážete pomoc.
Vím, že jí nikdy nedokážu pochopit na sto procent a vím, jak moc jí to nepochopení bolí.
Snažím se být vždy ve správnou chvíli tam, kde mě potřebuje. Jenže takhle to v životě nechodí.

Smutní jsou nepochopeni a šťastní jsou obklopeni davem.
Proč se taky stresovat bolestí druhých? Copak nejsou radostná slova snažší k vyslovení?

Smutný není jen ten, kdo smutní, ale i ten, koho prostě smích bolí.
Vidím to všude. Smutný je každý druhý.

Při těchhle myšlenkových pochodech často přemýšlím, jestli bych někdy neměla zapomínat na druhé. Jestli mi to za to stojí.
Jenže potom potkám člověka, ze kterého srší taková síla, i přes to, že je jeho život u dna. Potopil se.

Jako třeba tuhle. Šla jsem nemocniční chodbou a prodírala se ven, k východu.
Nenávidím už nemocnice, protože potkávat tam neustále lidi, kteří pro mě znamenají tolik, to hrozně bolí.
Přemýšlela jsem nad něčím nepodstatným. Možná jsem přemítala, jak se těším, až si konečně zapálím.
Jenže potom jsem uviděla muže. Měl amutované obě nohy, ale přes to s úsměvem laškoval se sestrou.
Sálal z něj optimismus a nekonečné množství energie.

Potom mi došlo, že nad smutkem ostatních musím přemýšlet.
Musím cítit, jinak nebudu ničím.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama