Červen 2012

Vzpomínka je jediná věc, která nás nikdy neopustí.

20. června 2012 v 17:14 | Tereza. |  Názory.
Tumblr_m3bslp55461rpndx9o1_500_large
Občas se zahledím do prázdna a přemýšlím nad tím, co bylo. Vždycky to nebývalo špatné, měla jsem okolo sebe lidi, kteří by radši spadli sami než abych byla u dna já.
Potom něco uvnitř zabolí, většina těch lidí si prostě zbalila věci a opustila mě.
Tolik lidí jsem se kvůli tomu snažila nenávidět.

Už to není jako dřív, nesetkávám se s lidma, které znám takřka od plínek.
Vlastně se s valnou většinou ani nepozdravím.
Jenže přes to všechno mi v paměti zůstane navždy zaryt kluk, se kterým jsem si ve školce vyměňovala pusinky a plánovala, jak se budou jmenovat naše děti.

Vlastně mi v paměti zůstane každý kluk, který se kdy prohnal mou hlavou. S některými to nebylo úsměvné, ale síla nostalgie nás stejně vždy dovede k pošetilému úsměvu.
Nejsem přelétavá, asi proto jsem si k tělu zas tolik lidí nepřipustila.

Nemám ráda změny, což je vlastně znát na tom, že jsem stále ve stejné společnosti.
Když už s někým jsem, když už mu věřím, tak pro mě znamená hrozně moc. A takoví lidé pro mě znamenají hodně i po letech, když už vlastně nejsme spolu.
Neumím je potom nenávidět, ať už mě srazí sebevíc.
Nejspíš to je moje chyba.

Začínám uvažovat, že mě všichni jednou opustí. Staré přátele nahradí noví a to spustí jeden velký koloběh.
Někdo by řekl, že je to smutné. Já bych to nazvala životem.
Nemohla jsem si myslet, že kamarádky, které mám od první třídy, se mnou budou sdílet koníčky a názory i po létech. S panenkami si nehrajeme do smrti.

Celá moje minulost se krůček od krůčku vzdaluje.
Kluci, se kterými jsem se dřív kamarádila najednou nejsou mými kamarády, ale sedí u mého souseda na zahradě. Občas když je večer slyším, ptám se sama sebe, co se s nimi stalo.
Dospěli. Vyrostli stejně jako já, stejně jako ty.

S nikým z mého útlého dětství už si nejsem blízká. Ještě před týdnem jsem je nazývala nejlepšími přáteli, jenže jsem se pletla, jsou moji známí. Jeden po druhém.
Proto se ptám, jestli mě stejný osud čeká i s mojí poslední kamarádkou, která spojuje minulost s přítomností.
Sama si dovedu odpovědět.
Jednoho dne to přijít musí a je jedno jestli to přijde na podzim, když přejde na školu do jiného města nebo jestli se to zhroutí po měsících, rocích.

Nemá cenu bránit něčemu unikajícímu. Dospíváme a už mnohdy nemáme stejné zájmy.
Po těch letech jsem pochopila, že nestačí jen milovat.
Měla bych se pouze snažit, aby to teď bylo pěkné. Abych za pár let vytáhla naší fotku a měla s ní stejné vzpomínky, jako s dětmi ze školky. Jako s mými bývalými kamarády.

Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem. Nebo ne?

19. června 2012 v 13:52 | Tereza. |  Srdcovky.
Ráda vzpomínám na chvíle v zahraničí. Vracím se ke vzpomínkám, které mi nahánějí úsměvy na tvář.
Myslím, že za ty roky cestování po Evropě se již můžu nazvat celkem zcestovalou.
Letadlem létám prakticky od útlého dětství a angličtinu v praxi využívám snad od druhé třídy. Přesto si ale myslím, že se mám ještě hodně co učit. Není horší pocit, než že nerozumíte pohledům cizince.
Jiná země, jiné mravy.

Přesto však nemám krásnější vzpomínku, než tu kdy jsem poprvé vycestovala sama.
Bylo to na jaře tohoto roku a naše škola pořádala zájezd do Berlína. Možná za to mohla moje cestovní vášeň, ale okamžitě jsem po nabídce skočila.

Cesta pro mě byla trošku nezvyk, protože přece jen nejsem zvyklá cestovat autem nebo autobusem. (Autem jsem byla nejdál v Bavorsku a autobusem v Krkonoších - až do té doby)
Byla jsem rozespalá a celá rozlámaná

Díky tomu jsem si ani pořádně neužila první den, protože po neuvěřitelných 5 hodinách v autobuse se nás průvodkyně rozhodla umučit v muzeích.

Když jsme navečer přijeli k hotelu čekal na mě obrovský šok.
Počítala jsem sice s tím, že ubytovna se ani z daleka nebude podobat hotelům, kde trávím léta, ale čekala jsem prostě trošku víc.
Špinavá bílá budova s modrým pruhem a dlouhým zeleným kobercem -ve stylu toho známého červeného- před vchodem. Asi měl značit ironické: "Prosím, vstupte vy hvězdy!"

Hned večer se naše třídní skupinka, kterou utvořili čtyři holky a tři kluci, slezla na pokoji, kde jsme si k sobě vlastně po těch letech našli pořádně cestu.

Ráno to bylo všechno jednodušší a nám dvaceti minutová cesta do centra utekla jako voda.
Ten den jsme měli mnoho rozchodů, tudíž se mi naskytla vlastně první příležitost v životě, abych se doopravdy pokusila domluvit německy.
Možná mě ta paní tehdy tak úplně nechápala, ale po chvíli mi dala přesně to, co jsem žádala.

Po tom, co jsme si u Braniborské brány s holkami spořádaly muffiny k obědu a kluci se vrátili z nějakého fastfoodu, zjistili jsme, že máme ještě hodinu času, než se máme sejít.
Rozhodli jsme se jít prozkoumat Berlín trošku jinak, sami. Můžu říct, že víc jsem z toho 'opravdového berlínského života' za ty tři dny neviděla.

Bylo to tam vlastně jako u nás.
Načertěná Němka, která na svého milého řvala v překladu, že je osel, vyčerpaná žena chvátající ulicí a nebo ten pán v otrhaném kabátě, který ležel na rohu ulice.
Po pravdě, i tehdy jsem přemýšlela o smyslu žití.

Potom to už najednou uteklo rychle jako voda.
Nějak si nedokážu vybavit, co jsme po té procházce dělali. To nejspíš proto, že jsem byla myšlenkami stále u rozrušených Němců.

Nejspíš proto tak miluju cestování, ráda poznávám nové, hledám hloubku ve věcech, které se na povrch zdají tak předvídatelné.

Když je horko je ti na nic.

18. června 2012 v 21:02 | Tereza. |  Srdcovky.
Tumblr_m5tnevtrk31rshvkro1_500_large
Nemám ráda tyhle dny, kdy jsou všichni totálně vyřízení z horka.
Procházíte městem, kde jsou davy páchnoucích zapocených lidí. Jak jste jen mohli zapomenout - jsou trhy.
Tam puch není vlastně žádný velký nezvyk, ale o tom až jindy. Prostě je všude smrad jak v tanku a vy se snažíte co nejrychleji dostat z toho pitomého náměstí pryč.

Celý den máte nutkání utéct z vyučování a jít skočit někam do vody.
Jenže potom vyjdete ven a vlastně se modlíte, abyste se mohli vrátit do vaší školy, kde byl díky kamenným zdím alespoň pořádný chládek.

Když jsem přišla domů, měla jsem sto chutí napustit si ledovou vanu a válet se v ní do večera, ale nakonec jsem se přemluvila jít se natáhnout na sluníčko.
Přece jen za týden nemusím jet na dovolenou jako ředitelka vápenky.
Měla jsem sto chutí to po chvíli vzdát a jít si domů hodit mašli, ale nakonec jsem tam vydržela bezmála dvě hodiny.
Stejně mi to ale bylo k ničemu, protože na sobě žádnou změnu nevidím.

Nevypadám dokonale exoticky, ani se nemůžu rovnat s mléčnou čokoládou.
Vlastně mi teď dochází, že jsem asi musela páchnout, stejně jako ti hnusáci na náměstí.
Teď si tu mašli asi vážně dojdu hodit. Haha.

Slzy na řasách.

17. června 2012 v 20:42 | Tereza. |  Srdcovky.
Tumblr_m4bvi5rnhu1r1fdzzo1_1280_large_large
Vždy jsem si myslela, že nás nic nezlomí. Ne po tolika letech, hlavně ne takhle brzy.
Jenže zásadním problémem bylo, že jsme se snažily něco roztříštěného slepit. Mělo nám dojít, že takhle to v životě nefunguje.
Mělo dojít mně, že ona se nezmění. Vždy už bude ta, pro kterou jsou kluci a prachy celý svět.

Když se to celé zhroutilo na podzim, vlastně to ani nebolelo.
To odloučení začalo bolet až v období okolo Vánoc, kdy jsem ji náhle viděla ve vzpomínkách všude. Každá lavička pro mě je spjatá s ní. Za celý život vzpomínky prostě nezmizí.

Jenže i tak jsem byla hrozně ráda, když jsme si v únoru začaly znovu psát.
Hrozně pro mě znamenal náš první venek po takové dlouhé době, půl roce, ať už oficiální nebo ten, který by někdo nazval zkratem mysli.
Tehdy jsme si pobrečely v náručí a měl přijít ten náš veliký návrat na scénu.

Spletla jsme se, když jsem věřila, že to dodrží. Že alespoň něco slepíme.
Jenže jsme si na to jen hrály. Ty měsíce jsme byly holky, co spolu trávily čas, ale kamarádkou ji nazvat nemůžu.
Už ne/ještě ne. To vlastně nic neznamená, právě teď je pro mě někým, od koho si přeju aby znovu odešel.
Nikdy se neměla vracet, ušetřily bychom si snad celé moře slz.

To, že nevíte, co si myslet o kurvení se vaší kamarádky je jedna věc.
Jenže to, že ničí všechno vybudované svým přátelům, to už je věcí druhou.
Nikdy jsem nepotkala většího intrikána, někoho komu by šlo jen o své vlastní dobro. Bylo to tak vlastně vždy, jenže tehdy jsem si ještě myslela, že bez ní nedokážu žít.
Možná to chvíli nebude snadné, ale my už dohromady vlastně nic neznamenáme.

Je mi líto, že to musím říct. Stydím se, že je moje kamarádka.
Ještě spíš se stydím, že jsem byla slepá, když mi všichni blízcí říkali, ať se na ní vybodnu.
Chci konec. Teď ale na dobro.
Druhé šance jsou stejně na nic.

Úsměvy do daleka

15. června 2012 v 8:04 Srdcovky.
473145_294705750619528_100002403150682_610610_1579714357_o_large
Ležím promrzlá v posteli a přemýšlím, jak jít dál. Dlouho se přemáhám zůstat klidná, ale nakonec podlehnu a po tvářích se mi začnou kutálet slzy.
Vzpomínám na dobu dva roky zpět. Všechno bylo tehdy úžasné.
Tři malé holky, které házeli svými vlasy na všechny strany. Tehdy jsme opravdu bývali někým.
Vlastně mi ani nevadí, že po mně teď pomalu neštěkne ani pes.
Chybí mi moje povaha.

Když si občas pročítám starý blog, říkám si, že ta autorka je naprosto úžasná.
Ta holka ale zemřela. Skončila.
Sršel ze mě optimismus, který přenášel přes hory. Když se kouknu na články tady, vidím jen stránky popsané depresí. Je to rok, co se mi začal hroutit svět. V tu chvíli jsem o tom ale neměla ani páru.

SMS, která mi přišla před rokem, zůstane zaryta do mého srdce navždy. Kdo tohle nezažil, nejspíš ten pocit prázdnoty nikdy nepochopí.
'Jsem v nemocnici, mám cukrovku. Promiň, ale na tábor nepojedu.'
Ten týden byl nejhorší mého života. Válela jsem se na pláži a přemítala, jak na tom asi je.
Skutečnost byla ale mnohem horší než všechny představy.
Příjela jsem a uviděla mrazivě bílý stín, který se jen vzdáleně podobal mé kamarádce.

Přišlo období věčného snažení, kdy se všichni snažili držet pusu zpátky. Nehádali jsme se.

Určitá část mého já se zlomila na podzim, když mě opustil skoro celý svět.
Zůstala mi jen ona. Moje cukrovkou zlomená kamarádka.
Trápí mě, že v tomhle ohledu jsem k ničemu. Neumím člověku pomoc.

Potom přišel kluk, který se do ní zamiloval. Chodili spolu stále častěji ven a já si najednou začala připadat odsunuta na druhou kolej.
Vrátily se mi do života staré kamarádky, které byly také zadané. Skoro jsem ze strachu ze samoty nechodila ven.
Najednou už spolu nebyli tak často a mě to začalo taky vadit.
Mají spolu být.

Jenže dnes mám pocit, že vztahy ničím. Seděla jsem na lavičce se svou kamarádkou, která měla slzy v očích.
'Co je to pauza, no tak, co je to? Já tomu nerozumím..'
Moc ráda bych jí tu situaci objasnila, ale nechápu to. Ne, prostě ne.
Proto jsem jen seděla a koukala do dálky. Mlčely jsme dlouho a já pak bez citu odešla.
Teď mi to došlo, jsem budižkničemu a nic víc.

Chybí mi ta šťastná holka. Vážně moc.

Kam mě dovedla krása?!

14. června 2012 v 13:56 Jednorázovky.
Tumblr_lacu6rhlaf1qc80iuo1_500_large
Seděla jsem sama mezi čtyřmi stěnami. K hrudníku jsem si tiskla poloprázdnou lahev vodky a sledovala dohořívající cigaretu, kterou jsem si propletla mezi prsty.
Takhle jsem tu seděla už dlouho. Moc dlouho.
Sledovala jsem vybrující telefon na stole a nenašla sílu, dojít ten křáp vypnout.

Měla jsem sto chutí celé to ukončit. Odejít ze životů všech a umřít v utajení.
Pořád se mi promítali ty scény znovu a znovu.
Seděli jsme tehdy v lese. Já, ona a on. Měli jsme tehdy taky v ruce vodku, stejnou značku, jakou má tahle. Pili jsme, abych na chvíli zapomněla na bolestný rozchod.

Hrozně jsem to tehdy přehnala a on mě vedl domů.
Tiše jsme si povídali, ale náhle jsme se zastavili, padli si do náruče a začali se vášnivě líbat. Ráda bych řekla, že tohle zapříčinil jen alkohol v naší krvi, ale já chtěla. Moc jsem chtěla.
Druhé ráno jsem se probudila s pocitem, že jsem nejodpornější osoba na planetě. Mého kluka mi dovedla jiná, ale to neznamená, že mám právo to dělat jiným také. Už vůbec ne svým kamarádkám.

Ještě ten den jsme se sešli, abychom to vyřešili. Vlastně jsme si vůbec nepromluvili. Netrvalo dlouho a skončili jsme v posteli.
V podobném živlu to bylo následujících pár týdnů.
Chodila jsem ven s kamarádkou, on s ní randil a každý večer jsme se scházeli u něj nebo u mě.

Jednoho večer jsem znovu ležela v jeho posteli a někdo zazvonil. On se oblékl a šel otevřít s tím, že dotyčného pošle pryč.
Jenže to byla má kamarádka, která s ním chtěla vyřešit, co se mezi nimi děje.
Neměl moc na vybranou a ona ho zatlačila do jeho pokoje.
Do dnes si vzpomínám na výraz v jejích očích, když mě uviděla pod peřinou.

Šlehla po mne mrazivý pohled a šíleně se naštvala. Začala na mě řvát, že už mě nechce nikdy vidět, že jsem jí hrozně ublížila.
A otočila se k odchodu.
Jenže jí náhle hlavou nejspíš prolétla nová myšlenka a zařvala na mě:"Neboj, nikdy pro něho nebudeš víc než coura."
S pláčem utekla.

Druhé ráno mi přišla nejhorší zpráva mého života. Kamrádku našli její rodiče podřezanou.
Já a on jsme se už nikdy pořádně neviděli. Já se do něj sice zamilovala, ale zjistila jsem, že on holek jako já měl spousty.
O tom, že kamarádka zemřela zbytečně sice není pochyb, ale pochybuju, že já se někdy změním.

Najednou nevidím svou budoucnost. Sedím tu na podlaze a v hlavě přemítám svůj obraz v roli coury.
Zaplatíš a odejdeš.
Bez lásky.

Je vůbec pro co žít?

13. června 2012 v 14:55 Názory.
Brunette-camera-citylights-girl-sitting-favim.com-416087_large
Často jdu ulicí a prohlížím si lidi, kteří mě minou. Jsem pro ně vzduch, stejně jak já k nim nemám žádný cit.
Sleduji ty nemluvné páry, které se vedou beze slov za ruku a poslouchají každý zvlášť své písničky.
Vidím osamělé slečny/zdrcené maželky, které ve chvatu pomalu ztratí dítě, které se jich drží za malíček.
Ty osamělé dámy.
V tu chvíli si říkám, že možná není pro co žít. Možná jednoho dne taky skončím sama.

Samota, to je jediná věc, které se bojím.
Ať klidně jednoho dne zemřu v bolestech, jediné mé přání je zemřít s láskou.
Nechci odejít sama.

Nedovedu si představit, jaké pocity se odehrávají v hlavě těhotné slečny, kterou opustil přítel.
Nevím, jak náročný život má žena, která sama vychovává tři děti.
Netuším, jaké to je být na podpoře.
Jenže víte co? Nechci to vědět.

Nemá cenu se trápit tím, co je vysoko nad námi. Nezměním skutečnost, že se spousty lidí trápí.
Říkat si to můžu stokrát, ale stejně na toto téma budu přemítat ještě párkrát.

Skutečností je, že se smůla lepí na paty stále stejným lidem.
Ještě horší je, když se takovým člověkem stala před rokem vaše kamarádka a vy jí nedokážete pomoc.
Vím, že jí nikdy nedokážu pochopit na sto procent a vím, jak moc jí to nepochopení bolí.
Snažím se být vždy ve správnou chvíli tam, kde mě potřebuje. Jenže takhle to v životě nechodí.

Smutní jsou nepochopeni a šťastní jsou obklopeni davem.
Proč se taky stresovat bolestí druhých? Copak nejsou radostná slova snažší k vyslovení?

Smutný není jen ten, kdo smutní, ale i ten, koho prostě smích bolí.
Vidím to všude. Smutný je každý druhý.

Při těchhle myšlenkových pochodech často přemýšlím, jestli bych někdy neměla zapomínat na druhé. Jestli mi to za to stojí.
Jenže potom potkám člověka, ze kterého srší taková síla, i přes to, že je jeho život u dna. Potopil se.

Jako třeba tuhle. Šla jsem nemocniční chodbou a prodírala se ven, k východu.
Nenávidím už nemocnice, protože potkávat tam neustále lidi, kteří pro mě znamenají tolik, to hrozně bolí.
Přemýšlela jsem nad něčím nepodstatným. Možná jsem přemítala, jak se těším, až si konečně zapálím.
Jenže potom jsem uviděla muže. Měl amutované obě nohy, ale přes to s úsměvem laškoval se sestrou.
Sálal z něj optimismus a nekonečné množství energie.

Potom mi došlo, že nad smutkem ostatních musím přemýšlet.
Musím cítit, jinak nebudu ničím.

Utíkám, ale nevím kam.

12. června 2012 v 22:06 Srdcovky.
575161_338945592845278_25208049_n_large

Můj život se pomalu, ale jistě stává denní rutinou. Každé ráno vstanu, na tvář si namaluju příběh, který kreslím každý den a potom jdu.
Do uší si vrazím sluchátka od svého iPodu a nevnímám svět kolem sebe.
Potkám cestou lidi, kteří pro mě kdysi něco znamenali a uvědomím si, že jsem pro ně nic. Cizí holka.

Dorazím do školy a sednu si do školní lavice.
Celý den se usmívám na spolužáky a mile odpovídám. Po tom všem domů dorazí celá stuhlá a nemám sebemenší náladu něco dělat.
Celé odpoledne brouzdám na netu, občas otevřu nějaký sešit do školy a každý večer skončím stejně. Dvě hodinky cvičím, pak jsem uhnaná a jdu spát.

Občas se ptám sama sebe, jsem tohle vůbec já?
Nikdy jsem pořádně neznala slovo nuda nebo volné odpoledne, jenže poslední dobou jsem se od kamarádů vzdálila na desítky kilometrů daleko.
Jsem jediná nezadaná ve spárované partě, proto jsem radši ustoupila a zvolnila krok.

Už dávno neplatí můj zákaz večerních vycházek, jenže upřímně si nedovedu představit, že bych do toho znovu spadla.
Že by mi jednoho dne opět nic neudělala půlka flašky vodky. Nechci se probouzet s kocovinou..
A proto jim říkám, že nemůžu.

Naučila jsem se vybít si všelijakou bolest a trápení sportem, což mě od nich odtáhlo vlastně ještě mnohem dál.
Už se jim tolik nesvěřuju. Nevědí každou pitomost v mém životě.
Pokaždé za nimi jdu s úsměvem, který říká: "Je mi fajn, děkuju."

Stavím mezi nás obrovskou zeď.
Možná bych se necítila tak špatně, kdyby na druhé straně někdo přikládal taky ruku k dílu.
Vlastně bych se nejspíš cítila mnohem hůř. Jenže momentálně se cítím jako samotářská mrcha.
Samotářská mezi lidmi, kteří pro mě jsou už vlastně rodinou.

Nedává to smysl, že s lidmi, kteří se mi až teprve teď dostávají pod kůži, jsem sama sebou..

Vzpomínky hodím do koše.

11. června 2012 v 21:04 Srdcovky.
Tumblr_lv506wjc4x1r33uee_large
Ráda vzpomínám na chvíle, kdy jsem byla na dně. Vím, že je to neobvyklé, ale ano. Protože přesně v tu chvíli si uvědomím, jaké pouto mě pojí s mými přáteli. Jen pro takové lidi stojí žit. Na druhou stranu je hrozná spousta lidí, kteří mě zničili. Lidí, na které se sice dnes už koukám s úsměvem na tváři, ale uvnitř zuřím a vlastně i s lítostí pláču. Ráda bych byla silná a prošla dál s hlavou vztyčenou a byla uvnitř přesně taková, jaká jsem na venek.

Je strašné, jak málo lidí mě zná. Jak málo lidí ví, jak hrozně vypadám po ránu nebo to, že můj smích ne vždy znamená štěstí. Nemá ale cenu brečet. Pro tyhle lidi ne.

Moje cholerická povaha mi vždy ničila mezilidské vztahy a vlastně ani nevím, jak dlouho to teď vydrží bez výbuchu. Potřebuju k životu hádky, ale bez svých přátel neumím žít. Zkoušela jsem to půl roku bez kamarádky, kterou znám skoro celý život. A víte jak mi bylo? Nikdy mi nebylo hůř.

Už se nedokážu zamilovat. Sice nevěřím, že jsem už lásku vyčerpala, jenom už prostě klukům nevěřím. Nebo spíš ještě nepřišel ten, kterému by stálo za to věřit. Za dva měsíce mi bude patnáct a v životě jsem neměla kluka. Nebo jinak, pojem mít kluka je hodně široký.

Měla jsem kluky, ale ne přítele. Nikdy jsem neměla vztah, ale jen úlet. Opíjela jsem se a léčila si svoje srdíčko. Bylo nejspíš moc pozdě, když jsem si uvědomila, že tohle není život. Udělala jsem tisíce chyb, které ublížily mně i druhým.

Nikdy jsem od kluka neslyšela upřímné 'Mám Tě rád'. Nikdy jsem neměla ani to pitomé první rande. Žádný kluk mi do života nic nedal. Všichni jen brali..

Bude mi téměř patnáct, ale dnes už měním svůj život. Sbírám se na nohy a stavím si svůj svět. Neskutečně jsem se zhubla, za což se zbožňuju. Už nepiju a neúčastním se takových akcí. Přestávám kouřit.
Myslím, že už to je výhra..